Jak se dá probudit v dítěti do tří let sebevědomí a nezávislost u vás doma


Asi nejvíce si připraveného prostředí užil můj muž! Několikrát do roka přestavěný nábytek, kuchyňské potřeby dole v šuplíku a v koupelně měl zrcadlo u kolen. kokoskyDnes, kdy obě děti máme za hranící tří let a ještě nejsou školáci, se vše tak nějak ustálilo a on vidí samostatné děti. Děti, co si po sobě utřou vylité pití. Děti, které samy věší vyprané prádlo. A také děti, co uklízí ze svého vnitřního pocitu, že je to vlastně fajn! Vidí i jiné přínosy, protože obě chodí do Montessori školky. Já ten největší přínos vidím v jejich vnitřní touze hledat nové věci, učit se a jít si za svou vůlí. To, že dcera v předškolním roce školky píše psacím písmem, čte a sčítá čtyřmístná čísla, je hezké, moc hezké. Ale nejvíce se mi na tom líbí, že to vše vzešlo z jejího vnitřního zájmu a chuti se učit, kterou už nikdy neztratí! Připravené prostředí se u nás doma prolíná všemi místnostmi. Ve všech místnostech žijeme čtyři a několik domácích mazlíčků, počínaje velkým psem a konče morčaty. My s mužem máme svá nedotknutelná místečka, o kterých nemůžu říci, že jsou připravená na útok dětí. A ani se mi nechce vše doma přizpůsobit pouze půlce osazenstva.

Vše začalo, když byl dceři zhruba rok. Vnímala jsem její touhu si hrát s vodou, ale nevěděla jsem, co jí na tom tak přitahuje.  Když jsem ji nechala a ona vše rozlila, postupně se mě zmocňovala hysterie: „Je úplně mokrá a v koupelně potopa“. Sama jsem si říkávala, že si přidělávám práci a že jí to asi dělat nenechám. Stejné to bylo i s dalšími věcmi v kuchyni, v obýváku i na zahradě. Cítila jsem totální rozpor sama v sobě. Chtěla jsem jí umožnit to, o co měla silný zájem, ale zároveň jsem nechtěla prožívat pocit zmaru a rozčílení nad spouští, kterou pak vytvořila. Měla jsem rámcový pocit, jak k dceři chci přistupovat, ale neměla jsem techniku a nástroje, jak toho dosáhnout. S kamarádkou Janou Holcovou jsme založily Rodinné centrum 4medvědi, kde jsme organizovaly řadu seminářůpro dospělé a s velkým zájmem je absolvovaly.

kolotoč vánoční koulePostupně jsem se seznamovala s Montessori  pedagogikou. Ruku v ruce jsme ji začali v našem centru aplikovat ve spolupráci se zkušenou učitelkou Evou Houdkovou. Vše začalo zapadat. Školka, která začala vznikat u nás v centru, ale nebyla plnou odpovědí na to, co se dělo u nás doma. Nejde zcela vzít školku a překopírovat si ji domů. Důvodů je mnoho.

Postupnou cestou jsem zkoušela jak dceru zapojit do úkolů každého dne, tak, abych byla s ní a ona se ode mě mohla učit „co je život“. Začaly jsme vše dělat spolu a fungovalo to. Postupně jsem přicházela na to, jak dceři zjednodušit některé činnosti. Často stačilo jen dávat věci na jedno místo, kam ona dosáhla. Pak je mohla sama vzít a donést a to jí zcela uspokojovalo. Mě pak bavilo se dívat na naplněné dítě, které hledá další příležitosti, jak mi znovu pomoci. Chtěla být důležitá a dělat věci jako já. Hledala jsem informace a zkoušela rady, jak dítěti doma vytvořit připravené prostředí, kde dítě nemusím stále okřikovat a hlídat. Chtěla jsem doma vše připravit tak, aby to mohla dělat sama bez mojí pomoci – protože to jí bavilo nejvíce. Ve 2,5 letech dcery přišlo další miminko syn. Zhruba první rok jsme měli v podstatě dvě na sobě nezávislá připravená prostředí. Každý potřeboval něco jiného. Jak syn začal být více pohyblivý a začal věci zkoumat, bylo potřeba vše nově připravit. To bylo pro mne dost krušné období – skloubit potřeby 3,5 leté holčičky a ročního průzkumníka. A to vše tak, aby to oba stále zajímalo. Prostředí bylo potřeba mít podnětné pro oba a přitom téměř na tom stejném místě. A tak jsem její aktivity dávala o trochu výše: ona se cítila důležitá a on si na nich nezkoušel nic, co by nemohl splnit. Pro oba jsem hledala aktivity, kde by si zakoušeli pocit „já jsem to dokázal sám“. To si prožívali na úkolech přiměřených jejich vývoji. Díky tomu pak postupovali dále a hledali další věci. Vnitřní motivace je hnala dopředu rychlým krokem. A mě také. Naštěstí jsme tou dobou byli dva měsíce na chatě v lese a tam už přirozeně bylo mnoho příležitostí pro oba.

přip prost kryštof mimiAbych byla konkrétnější: například jsem se divila, proč si po zutí venkovních bot dcera boty neuklidí. Pak mi ale došlo, že vlastně neví, kam je má ukládat. Koupili jsme botníček a nízký věšák a najednou jako mávnutím proutku si botičky ukládala do botníku a bundičku věšela na věšák. Bylo to pro mě objevení Ameriky! Nádherný objev, který mi umožnil vidět mou rok a půl starou holčičku zcela v jiném světle. Toto pro mě byl zlom. Dodnes si to pamatuji. Pochopila jsem, že když jí nábytek a vybavení velikostně přizpůsobím, ráda je bude používat. První místnost, kde jsem připravené prostředí začala aplikovat, byla koupelna. Silný zájem dcery o vodu mě k tomu navedl. Naučila jsem jí, jak se pouští voda. Nemusela jsem vymýšlet, jak jí postavit stupátko k umyvadlu – máme doma bidet, a tak se jednoduše stal jejím umyvadlem, kam dosáhne ze své výšky. Hlavní úkol byl, jak ji naučit vodu také vypínat, abychom neměli neustále potopu. Dokola a dokola jsem jí ukazovala, jak se vypíná. Až mi kdosi poradil, nakreslit rysky na nádoby – aby ukazovaly, kam až se voda nalévá. Bylo pro ni tak zajímavé si vodu sama natáčet, že i na rysku přistoupila a fungovalo to. Měla v koupelně několik misek, naběraček, trychtýřů, houbiček a hadříků, které používala. Z počátku jsem měla tendenci jí tvořit tácky s pomůckami, ale nedostatek prostoru v koupelně mi to  nedovolil. Také se mi domů nechtělo kupovat několik stejných mističek a konviček. Naučila jsem jí, že si potřebuje donést určité věci, aby mohla přelévat. Moc jí bavilo si pro věci chodit a až pak začala s věcmi pracovat. Dnes už vím, že pohyb je pro děti do tří let informace o tom jak svět opravdu funguje a že to vlastně tehdy bylo ku prospěchu. A nás k tomu navedl nedostatek prostoru a nemožnost nakoupit několik stejných nádob. Dodnes za dlouhých zimních večerů děti milují „omývání jídelní židličky“. Donesou si nádobu s vodou, kápnou trochu Ecoveru, vezmou houbičku a čistí a myjí. Koupelna se nestala pouze místem aktivit, ale dcera a později i syn si tu začali sami mýt ruce. Mýdlo ručník měli tak, aby na ně dosáhli. Také měli v nízké poličce kartáček a pastu.

Často jsme si všichni najednou čistili zuby a nápodoba fungovala perfektně. Byli rádi, že dělají věci jako já. Jako já také např. plnili pračku, vyndávali mokré prádlo a věšeli se mnou na sušák.  Až na chatě v přírodě mě napadlo, že vlastně můžou i věšet prádlo, když budou mít nízkou šňůru s kolíčky. To byl také velký hit.

přip prost kryštof 11mkuchyni to probíhalo podobně. To co jsem dělala, jsem se snažila zpřístupnit i dětem. I zde vítězila voda – často omývali zeleninu. Později i míchali a krájeli. Společné vaření, ale nebyla vždy zábava i pro mě. Často se stávalo, že jsem z toho byla „vytočená“. Měla jsem jediné vajíčko a děti mi ho rozlily do mouky. Nebo mouku rozsypaly po celé kuchyni. Postupně jsem se naučila si společné vaření dopředu promyslet a rozdělit si úkoly. Osvobodilo mě, že jsem si uvědomovala, že děti v tomto věku nechtějí tu bramboru oloupat, aby byla v polévce. Ale zajímá je to samotné loupání. To si užívali neuvěřitelně dlouho a já už na počátku věděla, že na tuhle bramboru nemám čekat. Jinak bychom tu polévku měli až k večeři, místo k obědu. Teprve když jsem pochopila, že to nedělají s cílem jako já, tedy to „udělat“ ale jen činnost „dělat“ – pak jsme si to začali užívat všichni.

V době, kdy s námi začal vařit i syn, často chtěl dělat to, co jeho starší sestra. To někdy bylo náročné a provázené brekem a scénkami. Naučila jsem se, ale větu „Toto je tvoje práce a toto je sestry práce“. To syn akceptoval a každý mohl dělat to, co vývojově zvládl. Měla jsem tendenci synovi nadržovat, protože je přece malý a „nemá z toho ještě rozum“. Brzy jsem pochopila, že i on pravidla s noblesou přijme a respektuje. Aby se mnou mohly děti pracovat na kuchyňské lince, přistavovaly si židličku, na které pak stály. Někdy jsem s nimi i vařila na zemi. To jsem často dělala, když byl syn malinký. Užíval si hlavně osahávání zeleninových slupek, které dcera právě oškrabala. Postupem času je také přendával z jedné mísy do druhé. U jídelního stolu máme dodnes rostoucí židle, díky kterým si děti mohou sami vlézt a vylézt na židli a částečně si i donést jídlo na stůl. Asi by bylo ideální, kdyby měly nízkou židličku a stolek, kde si samy a pohodlně mohou protřít stůl a donést jídlo. Také by se malý stolek hodil např. na malování, či jiné aktivity. Bohužel jsem ale nenašla židli a stůl, který by nebyl jen na krátké období. Ideální by byl takový, který by dětem stále svou výškou vyhovoval – byl pohodlný a zároveň jim vydržel alespoň pár let. V obývacím pokoji jsme měli u země několik aktivit na vkládání – to děti vždy bavilo a mě vlastně také. Procházela jsem různé obchody – ať už domácí potřeby, OBI či IKEA a hledala, co by se kam dalo zasouvat. Děti to vždy s nadšením přijaly. V podstatě šlo jen málo o to, jak šikovné pak měly prstíky, hlavní bylo, jak hluboko se dostaly  ve své koncentraci a v rozvoji vůle nad těmito úkoly. Když byl syn miminko, měl široké zrcadlo u země, kde jsem mu zavěšovala jednoduché origami motýlky, které dcera synovi vymalovávala. V obývacím pokoji jsme také stavěli překážkové dráhy v době, kdy ještě lezl a potřeboval si najít hranice svého těla. V době, kdy už začal chodit, jsme rychlé aktivity přesunuli ven. Doma jsme neběhali.

Ložnice jsme měli řešené tak, aby si děti samy mohly vylézt z postele a nebyly závislé na tom, až je z postýlky vyndáme. Syn se poměrně brzy (cca 9 měsíců) naučil lézt z postele ven. Zajímavé bylo, že brzy pochopily, že můžou z postýlky vylézt i při večerním usínání. A právě protože věděly, že vylézt mohou, neměly potřebu to zkoušet znovu a znovu a usínání bylo v klidu. Milovala jsem okamžiky, kdy se syn po poledním spánku sám sebral a přišel za námi do obývacího pokoje. Byl tak hrdý, že si toto mohl sám zařídit! Když jsme spali u mých rodičů, kde byla uzavřená postýlka, často po probuzení brečel. Asi i vznikaly určité pocity frustrace, když čekal, až ho někdo uslyší a vytáhne ho.

Na našem domácím prostředí mě nejvíce bavil pohled na děti, které chtěly dělat věci jako já. Jsem moc ráda za to, že jsem pronikla do středu Montessori metody. Díky tomu jsem začala dětem důvěřovat a dávat jim odpovědnost už jako batolatům.

 

 

FacebookSdílejte

O autorovi Renata Křivánková

Jmenuji se Renata Křivánková a jsem montessori lektorka s AMI trénikem pro věk 0-3 roky. Pomáhám rodičům porozumět potřebám svých dětí. Ukazuji rodičům, jak mohou rozvinout potenciál svého miminka či batolete. Jsem matkou dvou dětí, které mě učí o jejich světě.

Podívejte se také

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejnovější články

Komentáře


Zavřít