Kouzlo čtení


22200745911_e37e119c9a_z

Pokud jste mě někdy viděli kráčet po areálu školy s deskami v rukou, byl jsem pravděpodobně na cestě do školky, kde jsem suploval. Na deskách mívám hromádku čistých lístečků a tužku, protože vím, jak noví čtenáři prostě milují čtení slov a frází, které pro ně napíšete vlastní rukou. To, že můžu v hlavě nosit nějakou myšlenku a nechat ji zhmotnit na kousku papíru, a to, že ji děti poté mohou dekódovat, je pro ně jednoduše kouzlem! Na světě neexistuje žádná knížka určená začínajícím čtenářům, která by dokázala způsobit stejné rozechvění.

Nedávno jsem například ve školce suploval jedno odpoledne. Dvě z pětiletých dětí právě dokončily práci na svém projektu, rozhlížely se a vybíraly si svou další práci. Jedna z nich byla o něco starší a, jak jsem náhodou věděl, byla o něco pokročilejší čtenářkou. Vytáhl jsem své staré dobré desky a pro mladší z těchto dvou dívek jsem na jeden young_readerz lístečků napsal pouze jedno fonetické slovo „stůl“. Holčička jej nahlas vyhláskovala, „ssss-tttt-ůůůů-llll, ss-tt-ůů-ll, stůl“ a s velkým očekáváním se podívala na mě. Řekl jsem: „Můžeš tu kartičku položit na věc, kterou popisuje?“ Zahihňala se a položila kartičku na stůl před námi.

Potom jsem napsal slovo“hrnek“ a holčička je znova vyhláskovala, proběhla třídou a kartičku položila vedle hrníčku na polici. Takto jsem pokračoval a psal jsem jedno slovo za druhým. Holčička pokaždé kartičku se slovem přečetla a každý popisek umisťovala s radostí a nadšením. Proč? Protože tak jako je něco magického na tom, když čteme něco ještě horkého z tiskárny, bylo pro tuto dívenku stejně magické čtení přímo z mé tužky.

Já už jsem dopředu přemýšlel o dalších fonetických slovech, které jsem pro ni chtěl napsat, o slovech jako „zvonek“ a „mapa“ a „kaktus“, když jsem si všiml, že starší dívka nás sleduje a netrpělivě čeká, až bude řada na ní. „Pro tebe jsem vymyslel něco trošičku jiného,“ řekl jsem a napsal jsem ‚tužka‘. „Chtěl bych, abys mi to přinesla.“

Když mi přinesla standardní tužku č. 2, vykřikl jsem: „Toto opravdu je tužka! Děkuji. Ale není to přesně ta tužka, kterou jsem myslel,“ a pokračoval jsem tak, že jsem k původnímu slovu přidal slovo „červená“. Tentokrát, když se vrátila, řekl jsem jí, že „toto je červená tužka, ale ani to stále ještě není přesně ta tužka, kterou jsem myslel,“ a přidal jsem do fráze slovo „nejkratší“. Tentokrát, když se vrátila, jsem ji konečně mohl ujistit, že „ano, toto je přesně ta tužka, kterou jsem myslel!“

„Ale pojď, přečteme si tu frázi spolu, ‚tužka červená nejkratší‘. Je to tak, jak bychom to obvykle řekli?“ S úsměvem odvětila: „Ani náhodou!“ Použil jsem nůžky a frázi jsem rozstříhal na kousky. K radosti dívenky jsem ji několikrát přeskupil, ‚tužka červená nejkratší‘ a ‚nejkratší tužka červená‘. Tím jsem vyvolal úsměv na její tváři a smích při každém chybném pokusu. „Jak bys ji tedy poskládala ty?“ zeptal jsem se. „Nejkratší červená tužka!“ odpověděla a uspořádala slova v jejich správném pořadí.

Tuto hru jsem s ní pak hrál další půlhodinu. Ona si to neuvědomovala, protože jsem vlastně to slovo nikdy nepoužil, ale kromě procvičování čtení, získávala zkušenost s tím, jaká je funkce přídavného jména. Zároveň jsem pokračoval v psaní jednotlivých fonetických slov pro mladší dívku. Obě dívky byly ponořeny do čtení a jedna z nich i do práce s gramatikou. Obě pracovaly s takovou radostí a nadšením jaké si já určitě nepamatuji, že bych při čtení nebo procvičování gramatiky zažíval. Toto je moc tužky a pár lístečků papíru. Je to kouzlo.

Přeložila Petra Glabazňová

Originál článku: http://mariamontessori.com/mm/?p=2852

FacebookSdílejte

O autorovi Peter Davidson

Peter Davidson byl zakládajícím ředitelem Montessori školy v Beavertonu, AMI školy v Portlandu a v současné době pracuje jako konzultant pro Montessori v Redlands, AMI školu v jižní Kalifornii.

Podívejte se také

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejnovější články

Komentáře


Zavřít