Nastává čas bílých lží


 

Jednou za rok máme možnost dětem ukázat, že se jim vyplatí být „hodný“ a často toho využíváme. „Počkej, však on si tě čert odnese!“, slyším říkat rodiče a vidím, jak své děti vystrkují před čerta a Mikuláše přednášet básničky a někdy se i smějí tomu, jak se jejich milované děti opravdu ze srdce bojí. Nechci se nikoho dotknout, ale pojďme se v tomto magickém čase zamyslet nad tím, zda není lepší říkat dětem pravdu. Všichni víme, že máme být ke svým dětem pravdiví. Jedině tak se dá stavět na partnerském přístupu. Jedině tak se dá docílit toho, že k nám budou děti také pravdivé a nebudou nám lhát. Tak se buduje důvěra.

 

Někteří dospělí lžou v dobrém úmyslu hrát hru na tajemno, překvapení spojené s tím, že dárky se berou odkudsi z nebe. Je v tom kus mystična, které samy možná zažili v dětství, kdy ještě věřili. Takovému lhaní bez úmyslu někoho poškodit, se říká bílá lež. Je to lež, ale bez zlého úmyslu.

 

V každé rodině máme jiné zvyky a tradice, které se táhnou i napříč generacemi. Je těžké je někdy opustit a udělat si věci po svém. Pamatuji si živě na svůj zážitek z 5. prosince roku 1986. Bylo mi už skoro 9 a přeci jsem se hrozně bála. Než jsme s rodiči a malým bráškou dojeli ke známým, kde jsme měli společně čekat na čerta a Mikuláše, zastavili jsme se ještě v lesích na temném hřbitově. Tady prý bydlí čert a musíme si ho objednat, aby opravdu přišel. Seděla jsem s hrůzou v očích v autě a neskutečně se bála. Samotné čekání už v teple domova  s ostatními dětmi mi lepší náladu neudělalo. Při zazvonění zvonku jsem málem vyskočila z kůže strachy. Ti čerti ze hřbitova přišli k nám!? A ještě jim mám něco říkat? Nechtěla jsem se pustit mámy a táty, bylo mi jasné, že jakmile je opustím, už je nikdy neuvidím a zmizím v útrobách velkého pytle. Už ani nevím, co jsem říkala za básničku nebo zpívala za písničku, pamatuji si jen panickou hrůzu a strach. Nedůvěřovala jsem svým rodičům, nechápala jsem, jak mi to mohli udělat, proč se mě nezastanou? Když jsem pak dostala od Mikuláše veliký pytel sladkostí, měla jsem chuť ho zahodit a utéct. Nadílka pro mě nebyla důležitá.

 

Chceme, aby toto zažívaly i naše děti? Nebo to jde jinak? Určitě ano! jen musíme vystoupit ze stínu toho, co se od nás očekává a najít si takovou cestu, která bude pro nás přirozená a hlavně – nebude ubližovat našim dětem. Nebojme se proto obhájit své názory v tom, že „my to máme jinak“, i když  se možná budou výrazně lišit od názorů všech ostatních. Cest je mnoho, každá má svůj význam a věřím, že nejdůležitější je navzájem si naslouchat a najít vlastní způsob prožívání třeba zrovna Mikuláše a Vánoc. Takový, který vyhovuje nám a naší rodině.

A možná právě teď, v čase Adventu je dobré začít jinak. Protože začít hledat tu správnou cestu není nikdy pozdě. A naše děti nám za ni určitě budou vděčné.

Tak ať je pro vás i vaše děti čas Adventu příjemnou procházkou plnou očekávání a radosti. A kdo se chce dočíst trochu víc jak se dá prožít adventní čas trochu jinak, máme pro vás nabídku speciálního Vanočního vydání montessori časopisu pro rodinu http://www.zijememontessori.cz/shop/casopisy/vanocni-special-2018/ nebo přijeďte 7.12. k nám na Vánoční setkání s dílničkami, které ukončíme zajímavou přednáškou o nenásilné komunikaci http://www.zijememontessori.cz/kategorie-produktu/besedy/.

Žijeme montessori

 

FacebookSdílejte

Podívejte se také

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejnovější články

Komentáře


Zavřít