Životopis lékařky Marie Montessori


Fotka zivotopis MM1Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 ve městě Chiaravalle v Itálii. Její otec, Alessandro, byl účetní ve státní správě a její matka, Renilde Stoppani, byla velmi vzdělaná žena a vášnivá čtenářka knih.

Rodina Montessoriových se přestěhovala do Říma v roce 1875 a v následujícím roce byla mladá Maria zapsána  v místní stání škole na Via di San Nicolo da Tolentino. Jak postupovalo její studium, začala narážet na tehdejší hranice, které omezovaly kariéru žen. V letech 1886 až 1890 pokračovala ve svých studiích na RegioInstitutoTecnico Leonardo da Vinci, na kterou se přihlásila s cílem stát se inženýrkou. To bylo velmi neobvyklé v době, kdy většina dívek na středních školách studovala spíše klasické zaměření než technickou školu.

Její rodiče se ji po její maturitě snažili přesvědčit k pedagogické kariéře, která byla jedním z mála zaměstnání otevřených ženám. Maria ale byla rozhodnuta nastoupit na lékařskou školu a stát se lékařkou. Její otec byl proti tomuto záměru – studium medicíny bylo tehdy přístupné jen mužům – a zpočátku byl Marii vstup do školy ředitelem této školy odepřen. Ta se ale nedala odradit a jeden neúspěšný pohovor s profesorem zakončila slovy. „Já vím, že se lékařkou stanu.“

Zdá se, že v její prospěch tehdy intervenoval i papež Leo XIII. V roce 1890 se Maria Montessori zapsala na univerzitu v Římě, aby studovala fyziku, matematiku a přírodní vědy. Diplom obdržela o dva roky později. Tento fakt a papežova intervence ji umožnila začít studovat na fakultě medicíny a stala se tak první ženou, která v Itálii medicínu studovala. Maria Montessori se nevymykala pouze tím, že byla na této škole ženou, ale také svým studijním nasazením. Na lékařské fakultě získala řadu stipendií, které spolu s penězi získanými prostřednictvím jejích soukromých hodin, ji dovolilo zaplatit většinu jejího lékařského vzdělání.

Doba strávená na lékařské fakultě nebyla nijak jednoduchá. Musela čelit předsudkům od svých mužských kolegů a například na pitvách pracovat sama, jelikož nesměly být prováděny ve smíšených třídách. Maria ale byla velmi zanícenou studentkou a 10. července 1896 se stala první ženou v Itálii s kvalifikací lékařky, čímž se také stala známou po celé zemi.

Ihned byla zaměstnána v nemocnici San Giovanni navazující na univerzitu. Později toho roku byla požádána o reprezentaci Itálie na Mezinárodním kongresu za práva žen v Berlíně, kde ve své řeči rozvinula svou tezi sociální reformy a argument, že ženy mají právo na rovné mzdy s muži. Reportér na kongresu se jí ptal, jak reagují její pacienti na lékařku ženu. Ona odpověděla, „… oni intuitivně vědí, když někomu na nich opravdu záleží… Jsou to pouze předsudky vyšší třídy proti ženám žijícím užitečný život.“[1]

V listopadu 1896 přidala Maria Montessori do svého portfolia úkolů také jmenování asistentkou chirurgie v římské nemocnici Santo Spirito. Nejvíce tam pracovala s chudými lidmi, obzvláště s dětmi. Jako lékařka byla známá pro svůj způsob, jakým o své pacienty pečovala. Tak, jak se ujišťovala, že jsou v teple a nakrmeni, stejně tak dbala na diagnostiku a léčbu jejich nemocí. V roce 1897 se dobrovolně připojila k výzkumnému programu na psychiatrické klinice univerzity v Římě. A bylo to právě tady, kde pracovala po boku Giusseppa Montesana, mezi nímž a jí později vznikl milostný vztah.

Fotka zivotopis MM2Jako součást její práce na klinice navštívila římský ústav pro choromyslné, kde hledala pacienty pro léčbu na klinice. Vzpomíná si, jak na jedné z jejích návštěv ji ošetřovatel v dětském ústavu s odporem vypravoval, jak děti sbírají drobky z podlahy po skončení jejich jídla. Montessori si uvědomila, že v takovém prázdném a nezařízeném prostředí děti zoufale toužily po zrakové stimulaci a aktivitách pro své ruce a že tato deprivace přispívala k jejich stavu.

Začala vyhledávat knihy k tomuto tématu mentálně zaostalých dětí, a zejména studovala průlomové práce dvou Francouzů z počátku 19. století, Jean-MarcaItarda, jehož jméno vešlo ve známost především ve spojitosti s „divokým hochem z Aveyronu“, a EdourdaSéguina, jeho studenta. Tak horlivě se snažila pochopit do hloubky jejich práci, že si ji sama pro sebe přeložila z francouzštiny do italštiny. Itard vyvinul techniku vzdělávání prostřednictvím smyslů, což později zkusil Séguin přizpůsobit hlavnímu vzdělávacímu proudu. Séguin byl vysoce kritický ohledně tehdejšího sešněrovaného školství a kladl důraz na respekt a porozumění každého jednotlivého dítěte. Vytvořil praktické přístroje a zařízení na pomoc při rozvíjení dětského smyslového vnímání a motorických schopností, jež Maria Montessori později použila dalšími novými způsoby. Během svých semestrů na univerzitě v letech 1897-98 se snažila rozšířit své pedagogické znalosti na kurzech pedagogiky studiem Rousseaua, Pestalozziho a Froebela.

Práce Marie Montessori s dětmi z útulku získala na významu ještě více v roce 1898. Tehdy 28letá Maria Montessori byla požádána o projev na Národním lékařském kongresu v Turíně, kde obhajovala kontroverzní teorii, že nedostatek vhodných podnětů a opatření pro retardované a narušené děti je důvodem jejich kriminality. Tuto tezi ještě rozšířila, když oslovila Národní pedagogický kongres následujícího roku, kde přednesla svou vizi sociálního pokroku a politické ekonomiky s kořeny ve vzdělávacích opatřeních. Tento pojem sociální reformy prostřednictvím vzdělávání byla myšlenka, kterou pak Maria Montessori rozvíjela a nechávala vyzrávat ve své mysli po celý další svůj život.

Zapojení Marie Montessori v Národní lize pro vzdělávání retardovaných dětí vedlo k jejímu jmenování spoluředitelkou, společně s Guisseppem Montesanem, nové instituce nazvané Ortofrenická škola, škola pro duševně postižené. Škola přijímala děti se širokým spektrem poruch a ukázala se být důležitým mezníkem v životě Marie Montessori. Označovala posun v jejím profesním vymezení od lékařky k pedagožce. Až doteď byly její myšlenky o rozvoji dětí pouhými teoriemi, ale tato malá škola, zřízená v intencích fakultní nemocnice, jí umožnila zavést její myšlenky do praxe. Maria Montessori strávila dva roky prací v této škole, experimentovala s vylepšováním pomůcek převzatých od Itarda a Séguina a se zavedením vědeckého, analytického přístupu do této práce. Učila a pozorovala děti přes den a své poznámky zapisovala v noci.

Vztah s Guisseppem Montesanem se vyvinul ve vztah milostný a v roce 1898 porodila Maria dítě, chlapce jménem Mario, který byl předán do péče rodiny žijící na venkově nedaleko Říma. Maria často svého syna navštěvovala, ale o tom, že je Maria Montessori jeho matkou se dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi nimi vzniklo silné pouto a v pozdějších letech se svou matkou pracoval a cestoval a v její práci pokračoval i po její smrti.

V roce 1901 Marie Montessori opustila ortofrenickou školu a ponořila se do vlastního studia výchovné filosofie a antropologie. V roce 1904 přijala místo vysokoškolské učitelky na pedagogické škole univerzity v Římě, které zastávala do roku 1908. V jedné ze svých přednášek řekla svým studentům: „Předmětem našeho studia je lidství; našim cílem je stát se učiteli. Co ale dělá člověka učitelem, je láska k dítěti, protože to je právě láska, která přetváří sociální povinnost pedagoga do vyššího vědomí takového poslání.“[2]

Během tohoto období zažíval Řím stavební horečku. Následkem spekulativního vývoje ale některé stavební společnosti nakonec zbankrotovaly a nechaly po sobě nedokončené stavební projekty, které rychle přitahovaly squattery. Jeden takový projekt v oblasti San Lorenzo byl zachráněn skupinou bohatých bankéřů, kteří se postarali o základní rekonstrukci a v budovách rozdělili větší byty na malé bytové jednotky pro chudé rodiny dělníků. Zatímco rodiče byli celý den v práci, menší děti napáchaly velké škody na nově dokončených budovách. Aby se předešlo dalším škodám na majetku, oslovili developeři Marii Montessori, aby zkusila najít způsob, jak zaměstnat děti během dne.

Maria Montessori se naplno chopila této příležitosti pracovat s normálními dětmi a možnosti použít některé ze vzdělávacích materiálů vypracovaných v ortofrenické škole. Založila svou první mateřskou školu Casa dei Bambini (někdy také nazývanou „Dětský dům“), která byla otevřena 6. ledna 1907. Konalo se malé slavnostní otevření, ale málokdo měl od tohoto projektu jakékoliv očekávání. Maria Montessori to ale cítila jinak: „Měla jsem takový zvláštní pocit, který mě dnes přiměl s rozhodností oznámit, že zde vidím otevření instituce, o které jednou bude mluvit celý svět.“[3]

Do prostředí dětí vkládala různé aktivity a pomůcky, ale nechávala tam vždy pouze ty, které u dětí vzbuzovaly zájem. Tehdy si Maria Montessori uvědomila, že děti, které jsou umístěny v prostředí uzpůsobeném podpoře jejich přirozeného vývoje, mají schopnost se vzdělávat samy. Toto později nazývala jako samo-vzdělávání. V roce 1914 napsala, „Nevymyslela jsem způsob vzdělávání, prostě jsem jen dala několika malým dětem šanci žít.“

Na podzim roku 1908 bylo v provozu již pět mateřských školek, čtyři v Římě a jedna v Miláně. Děti v mateřských školách dělaly neobyčejné pokroky a již pětileté děti uměly psát a číst. Zprávy o novém montessori přístupu se rychle šířily a návštěvníci přijížděli, aby na vlastní oči viděly, jak je takových výsledků dosahováno. Během jednoho roku začala italsky mluvící strana Švýcarska transformovat své mateřské školky do typu Case dei Bambini a započalo šíření nového vzdělávacího přístupu.

V létě roku 1909 vedla Maria Montessori o tomto svém přístupu své první školení pro přibližně 100 studentů. Její poznámky z tohoto období se staly její první knihou, zveřejněnou v témže roce v Itálii, a která se také objevila v roce 1912 v překladu ve Spojených státech amerických a stala se tam druhým nejprodávanějším titulem americké populárně naučné literatury. Brzy poté byla přeložena do 20 různých jazyků a získala významný vliv v oblasti vzdělávání.

20.prosince 1912 zemřela její matka ve věku 72 let. Maria byla touto událostí velmi hluboce zasažena a v následujícím roce po smrti své matky si vzala 14 letého Maria do Říma, aby tam s ní žil.

Následovalo období obrovského rozmachu montessori přístupu. Montessori společnosti, výcvikové programy a školy vznikaly po celém světě a Maria Montessori byla v tuto dobu pohlcena cestováním, veřejnými projevy a lektorováním, povětšinou v Americe, ale také ve Velké Británii a po celé Evropě. Maria Montessori se tehdy vzdala všech dalších závazků, aby se mohla plně věnovat šíření tohoto přístupu, který sama rozvinula. Velká část této expanze byla bohužel narušena událostmi první světové války.

Po návratu z USA v roce 1917 a svatbě Maria s jeho první ženou, Helenou Christy, se usadila Maria Montessori ve Španělsku v Barceloně, kde pro ni byla založena Seminari-Laboratori de Pedagogiá. Přijel za ní také její syn se ženou a narodila se zde její čtyři vnoučata: dva chlapci, Mario Jr. a Rolando, a dvě děvčata, Marilena a Renilde. Renilde byla jejím nejmladším vnoučetem a ještě do nedávna byla generální tajemnicí a pak prezidentkou Association Montessori Internationale, organizace založené Marií Montessori v roce 1929 k pokračování její práce.

Maria v sobě živila touhu vytvořit stálé centrum pro výzkum a vývoj její metody vzdělávání v prvních letech dítěte, ale takováto možnost během jejího života ve Španělsku byla zmařena nástupem fašismu v Evropě. V roce 1933 byly všechny Montessori školy ve Francii zavřeny a její podobizna byla spálena nad hranicí z jejích knih v Berlíně. V tom samém roce, kdy Maria Montessori odmítla spolupráci s Mussoliniho plány začlenit italské Montessori školy do fašistického hnutí mládeže, je všechny zavřela. Vypuknutí občanské války ve Španělsku přinutila její rodinu opustit svůj domov v Barceloně a v létě roku 1936 se vydali na cestu lodí do Anglie. Z Anglie odcestovali do Holandska, kde přebývali v rodině Ady Pierson, dcery holandského bankéře. Mario, který v této době byl již se svou první ženou odloučen, si později Adu vzal za ženu.

V roce 1939 se vydali Mario a Maria Montessori na cestu do Indie, kde měli vést 3 měsíční výcvikový kurz v Madrasu, po kterém mělo následovat přednáškové turné; a nakonec se neměli vrátit dříve jak za 7 let. S vypuknutím druhé světové války byl Mario jako italský občan pobývající na britském území převezen do internačního tábora a Maria Montessori byla držena v domácím vězení. Strávila léto v horách na venkovské základně Kodaikanal, kde začala přemýšlet o povaze vztahů mezi všemi živými věcmi.Toto téma rozvíjela až do konce svého života a stalo se známé jako kosmická výchova, přístup pro děti mezi 6 a 12 rokem. V Indii bylo přesto o Marii Montessori dobře postaráno a setkala se tam i s osobnostmi jako Mahátma Gandhí, Džaváharlál Nehrú nebo Rabindranath Tagore. Na její 70. narozeniny bylo vyhověno její žádosti indické vládě a Mario byl propuštěn a navrácen k ní. Společně pak učili více jak tisíc indických učitelů.

V roce 1946 se oba vrátili do Holandska a ke svým vnoučatům, která strávila válečná léta v péči Ady Pierson. V roce 1947, kdy bylo Marii Montessori 76 let, přednesla na UNESCO přednášku „Výchova a mír“. V roce 1949 obdržela první ze tří nominací na Nobelovu cenu míru. Její poslední veřejná účast byla v roce 1952 v Londýně na 9. Mezinárodním Montessori kongresu. 6. května 1952 zemřela v prázdninovém domě rodiny Piersonových v Holandsku ve společnosti svého syna Maria, kterému zanechala dědictví své práce.

[1]Julia Maria, “’Le Feminisme Italien: entrevueavecMlle. Montessori”,  Itálie, Řím, 16. srpen 1896. Citace Rita Kramer, Maria Montessori: A Biography (Chicago 1976), str. 52.

[2]Maria Montessori, PedagogicalAnthropology (New York 1913), str. 17. Citace Rita Kramer, str. 98

[3]E.M.Standing, Maria Montessori: Her Life and Work (New York 1984), str. 38.

 

FacebookSdílejte


Zavřít